Psal se rok 1997.
Prvně sedím v sedle českomoravské belgičky Brity.
Doposud jsem neslezla.
Pro mé zdravotní potíže jsem se nemohla věnovat téměř žádnému sportu.
Lékaři si nevěděli moc rady, prý že máme zkusit jízdu na koni.
Kvůli mému handicapu jsem měla velké problémy s nohama a zády.
Asi tři roky trvalo, než jsem dala ve třmenu nohu vodorovně a uvolněně.
Nyní nepoznáte, že jsem kdy nějaké potíže měla.
Právoplatnými koňáky jsme se s Rodiči stali snad po první vyjížďce.
Můj první poník/koník mne moc neposlouhcal.
Drndat jsem začala na jízdárně ve Studnicích, kde Alfík bydlel.
Vyhledali jsme trenérskou pomoc u Markéty Dvořákové. Naučila mne základy drezúry, skoků a získala jsem
jezdeckou licenci. Stáj v Žirovnici byla sportovní, tak i my s Alfem jsme oblékli soutěžní dres.
Bohužel často jsme nedokončili.
Většina pony v té době u nás neměla výcvik. Kupovali je lidé, co koním nerozuměli.
Poníci se dle toho náležitě chovali a jejich pověst tomu odpovídala.
S Alfem jsme museli čelit mnohým předsudkům. Hlavu jsme nevěšeli. Pro mne byl vždycky jednička.
Ponyho dnes na českých kolbištích běžně potkáte. Často nechávají velké koně za sebou na výsledkové listině. Za některé zaplatíte i statisíce.
Do Žirovnice mne to přivanulo, abych potkala Roxtri
Od první chvíle bylo jasné, že k sobě patříme. Inu Alfík musel do světa a Roxtri skončila u mne.
Pokoušela jsem se s ní získat licenci jezdce. Když jsme kobylku vyložili z přepravníku, vzpomněla si na kdo ví co. Předvedla několik ródeových kousků a roztrhla si uzdečku. Na parkuru jsem popletla kurz, neskočila jeden skok a zkoušky jsme nesložili. Bylo mi to tehdy moc líto. To bloudění v parkurech mi už zůstalo.
Jezdeckou licenci jsem získala o půl roku později na klisně Venele.
Sedlala jsem ji občas i v hobby soutěžích. Byla to skvělá výjimečná klisna.
Ani s Roxtri nebyla naše závodní kariéra žádný skvost. Doma jsme natrénovali a vyjeli na závody. Tam Roxtri vždy velmi znervózněla a předvedla nějaké mecheche jako na licenci. S mojí nedominantní křehkou náturou jsem ji nebyla zrovna oporou a většinou jsme nedojely. Oklepala jsem si bláto z rajtek, příště jela znovu s tím, že už se nám to nestane.
I v koňském sportu najdete dost škodolibců. To je vždy pro nadšené pozitivní optimisty rána sekerou do zad.<> Sem tam jsme se umístili v nějaké nižší soutěži. Dosáhly jsme výkonnosti S v drezuře, což na klisnu s nemocnými zády a neurotickou povahou není tak zlé.
nejsem soutěživý typ a většinou prohrávám
Ten jezdecký sport mne bavil, protože člověk je s koněm a doma to nikdy není takové.
Jste-li dobře připraveni,
třebaže nedokončíte, pocitu z jízdy se nic nevyrovná.
I některé koně soutěžení velmi baví.
„Jezdecký sport" už ten název zní dost podivně. Opomíjí se, a tak je tomu i v reálu moudro:
„Kůň bez jezdce je stále koněm. Ale jezdec bez koně je jen člověkem.“ - S.J. Lec
Rodiče mi chtěli dopřát koníka, co mne nepodupe několik metrů po startu.
Diego mne měl rád od prvního okamžiku. Nevím, čím jsem si to zasloužila.
Šlo o skvěle vycvičeného hodného koně. Ovšem předvést ho na odpovídající úrovni byla celkem fuška.
V Žirovnici se nám to nedařilo. Na jednich závodech za námi před soutěží přistoupil starší pán a
dal mi několik rad. Proměna byla okamžitá.
V té chvíli jsme měli nového trenéra pana Pavla Macka, co Diega celý život připravoval.
Zanedlouho k nám putoval i jeho druhý kůň Klas. Byl také skvěle vycvičený, ale své srdce za překážku nedával.
Dosáhli jsme mnohých sportovních úspěchů ve všestrannosti. Zvítězili jsme v mezinárodních závodech v Pardubicích, byli jsme druzí na mistrovství republiky mladých jezdců, zvítězili jsme a několikrát jsme se umístili ve finále bronzové podkovy. Zvítězili jsme a mnohokrát jsme se umisťovali v předkolech. Vítězili a umisťovali jsme se i v dalších soutěžích. Okrajově jsme startovali i v drezuře i zde jsme se stali přeborníky oblasti, což se nám mnohokrát povedlo i ve všestrannosti.
Jak jsem vedla jezdeckou školu ...
Poté, co jsme naše čtyřnožce ubytovali na statku v Kačlehách u strejdy, lidé se chodili ptát, zda se nemohou svézt.
Již dříve jsem příležitostně trénovala. Měla jsem jezdeckou, cvičitelskou a vozatajskou licenci. Inu otevřela jsem jezdeckou školu - nic mi nebránilo. Rodiče mi byli oporou.
Založila jsem Jezdecký klub Diego - měl asi deset členek, co mi pomáhaly.Některé byly i plnoleté. Mohly ke koním docházet, když jsem třeba byla ve škole.
Do dvou let jsem měla přes 10 koní, jak byla škola oblíbená. Pro mne to byl dobrý přivýdělek u studia vysoké školy. Nemusela jsem chodit na brigády a mohla jsem být s koníky.
Po ukončení studií vysoké školy jsem si uvědomila, že mí koníci jsou mí kamarádi a cizí lidi nich vozit nechci.
Také už jsem neměla čas ani náladu. Po práci je člověk rád, že jde sám za svým koněm. Jízdárnu jsem zavřela.
V tomto období jsem zjistila, že nechci podnikat v žádném oboru a vyhovuje mi zaměstnanecký poměr :-)
Také jsem potkala několik fajn lidí, s některými se stále přátelím.
Dál jsem chtěla svištět závodními kolbišti.
Hledám volnou přirozenou rovnováhu.
Časem jsem jistila, že už jsem jinde. Trenér pan Mack mne vždy nazýval demokratem.
Sportovní zákulisí mi nevyhovovalo. Dávno jsem cítila, že udidlo do koňských úst nepatří.
Jednoho dne jsem dala na Páťu ohlávku a od té doby udidlo neviděla.
Koňský sport je sportem se vším všudy.
Kéž by šlo jen o přátelské setkání koňáků, co zkusí, jak na tom jsou a popovídají o svých radostech i strastech.
Ten pocit z jízdy je kapkou v moři. Současná pravidla umožňují i dětem a začátečníkům uzdit své koně téměř
libovolnou převodovkou. Funkcionáři asi neumějí počítat. Jinak by věděli, jakou silou třeba pákové uždění působí.
Co říkáte na výrazy těchto koní?
Ani stávající pravidla se nedodržují! I kůň, kterému teče z pusy krev může dokončit soutěž, dokonce se umístit. Projede kolem rozhodčích, obecenstva a nikdo se nad tím nepozastaví. Ovšem je zakázáno startovat na lehké bezudidlové ohlávce nebo dokonce bez všeho.
Sportovní či rekreační koně jsou zájmovou činností. Neslouží pro naši obživu ani jako dopravní prostředek.
Dávají nám to, co si mnozí neuvědomují. Jděte unavení svézt se na svém koni. Uleví se vám, ale koník bude ko.
Chtěla jsem propagovat bezudidlové ježdění. Teď vím, že tudy cesta nevede.
Koňský nos je také velmi zranitelný a pokud jezdci nebudou citliví ke svým ořům - způsobí bolesti až kam.
Mnozí mají se svými koňmi bezvadný vztah. Nezáleží to na tom, jestli kůň nosí udidlo či podkovy.
Stále je dost těch, co koníkům ubližují a trestají je pro vlastní neschopnost a nedostatky.
Bez debat. Udidlo je koním nepříjemné. Musejí si na něho dlouze zvykat. Aby je ovládání přes udidlo nebolelo, musel by jezdec tahat několika málo gramy. Například na parelliho ohlávku si domestikovaný kůň zvykat nemusí. Nasadíte ji a není pro něho nijak nepříjemná ani nepohodlná.
Dobré jezdectví není o tom, co má kůň na hlavě, ale jezdec v hlavě.
Jezdím si pro radost
Hledám volnou přirozenou rovnováhu.
Prostě bez nějakého tlaku čekám na dobu, až je kůň schopný nás sám od sebe bez potíží nést. Jízda je hned bezpečnější, pohodlná. V tu ránu objevíte nekonečně cest, kam se vydat. Se štěstím nebudete čekat dlouho.
Má-li koník nějaké zdravotní potíže, exteriérové vady, či ho rušíte, můžete hledat dlouho a někdy se vám to nemusí nepodařit vůbec. Nevadí, máte parťáka a krásné zvíře. Společně můžete zažít nesčetně nádherných chvil.
Co by za to jiní dali.
Když se zadaří, koník je dobře ohebný a máte hezký vztah, můžete dělat vše, co je ve vašich společných silách.
